PŮLNOČNÍ ŽIVOTY

 

(tváře jsou myšlenky, kterým je přiznané, že dokáží fungovat sami za sebe, a tak získávají nezávislou podobu a pokud nejsou pod dozorem, dělají si s osobností, co chtějí)

 

V pokoji, do které se vcházelo přes koupelnu měli Jedna a Jedenáct velkou manželskou postel složenou z dvou dětských válend. Jedna spala na pravé straně při stěně v rohu, strašně vrzala a Jedenáct spala na levé straně, která byla do prostoru pokoje, její postel sice nevrzala, ale zato stará dřevěná podlaha pod kancelářským kobercem ano. Byly noci, kdy obě spali jako zabité, i napříč vrzaní, ale stereotypnějším scénářem bylo spíše, že Jedna byla vzhůru a dělala inventuru tváří. Byly i noci, kdy byly tváře příliš hlučné a Jedenáct vzbudili. Když ji zaujalo, co křičeli a Jedna ji nechala, tak si k ní Jedenáct přisedla a unavenými oči sledovala co dělá. Jedné to ne vždy vyhovovalo, protože Jedenáct měla samozřejmě svoje způsoby, které se neslučovali s jejími způsoby.

V této situaci ji obvykle poslala někam, ale jednou v noci se začali hádat a nevšimli si, že skrze jejich křik a přes jejich gestikulaci jim ty tváře začaly utíkat. Jedna a Jedenáct se za nimi rozběhli, ale chytit rozběhlou tvář není jen tak jednoduché, netoš více tváří. Jedenáct vinila Jednu za to, že tváře utekly, protože jí bylo jasné, že po ztrátě a nalezení tváří se svět změní. Vinila ji, protože ona měla ty tváře na starost a Jedna byla ticho, nic neříkala, věděla, že Jedenáct měla pravdu. Když je shromáždili zpátky, nejenže tváře, které pochytali měly buď jinou podobu, byly starší a některé úplně cizí, ale do pokoje za koupelnou se nastěhovali Dvě a Dvanáct.